Jan Antonín Baťa: stavitel, který posunul Baťu za hranice Zlína

Jan Antonín Baťa vstoupil do dějin ve stínu dramatické nehody. Dne 12. července 1932 zahynul Tomáš Baťa při letecké havárii u Otrokovic a vedení jedné z nejneobvyklejších československých firem přešlo na jeho nevlastního bratra. Dědictvím nebyla jen obuvnická továrna ve Zlíně. Šlo o pevně uspořádaný systém dílen, mezd, vzdělávání, bydlení, prodejen a vývozních tras. Úkolem Jana Antonína bylo udržet tento stroj v chodu a zároveň ho zvětšit za hranice moravského rodiště.

Baťovská metoda už předtím spojila sériovou výrobu se sociálním plánováním. Zlínské cihlové tovární budovy, zahradní obytné čtvrti a firemní školy měly snižovat tření mezi prací, učením a každodenním životem. Jan Antonín tento model ve třicátých letech tlačil dál. Koncern rozšiřoval výrobu, maloobchod i satelitní města a jméno Baťa se objevovalo daleko za Československem, od Evropy po Indii a Brazílii. Cílem nebylo jen prodávat boty v cizině; šlo o přenos provozního systému.


Právě tato ambice vysvětluje, proč jeho příběh patří do dějin, ne jen do podnikatelských zajímavostí. Baťovská města se snažila zviditelnit průmyslový růst v ulicích, školách a dopravních vazbách. Ve Zlíně se správní mrakodrap dokončený na konci třicátých let stal symbolem manažerské rychlosti a technické sebedůvěry; proslulá pojízdná kancelář ve výtahu zkracovala představu firmy, která chtěla přesouvat rozhodnutí stejně účinně jako zboží. Podobná logika stála za plány kanálů, železničních spojení a soběstačných sídel u továren.


Válka systém rozlomila. Po Mnichovu, okupaci a druhé světové válce se mezinárodní struktura firmy ocitla mezi nacisty ovládanou Evropou, spojeneckými jurisdikcemi, znárodněním a rodinnými spory. Jan Antonín odešel z Československa a nakonec žil v Brazílii, kde s baťovským rozvojem souvisela nová sídla a průmyslové projekty. V poválečném Československu byl v nepřítomnosti odsouzen kvůli údajnému kolaborantství, zatímco jeho zastánci tvrdili, že za nemožného tlaku pomáhal zaměstnancům i státu. České soudy se později k částem případu vracely a jeho pověst zůstává stejně archivní jako paměťová.

Limity jsou podstatné. Z Jana Antonína Bati není dobré dělat bezchybnou vizionářskou sochu a firemní město nebylo neutrálním rájem. Do systému patřil paternalismus, disciplína i závislost na jediném zaměstnavateli. Pracovníci získávali bydlení, vzdělání a sociální vzestup, ale žili také v korporátním řádu, který přesně měřil čas a očekával loajalitu. Stejná efektivita, kvůli níž byl Zlín obdivován, vyvolává otázku, kdo určoval rytmus běžného života.

Nejzřetelněji přežívá způsob myšlení ve vazbách. Boty vyžadovaly kůži, stroje, silnice, prodejny, školy, účetní, návrháře i rodiny ochotné se stěhovat. Jan Antonín Baťa tento řetězec zvětšil, až se stal mapou dvacátého století: průmyslového optimismu, globální expanze, autoritářského nebezpečí, exilu a sporné spravedlnosti. Jeho život je užitečný právě tím, že ukazuje obě strany budování systémů. Systém může lidem dát nástroje a města; může však také svázat jejich volby s institucemi, které přežijí svého zakladatele.