Zuby primátů mohou přepsat příběh jednoho z „nejstarších“ lidských návyků

Úzké rýhy na prastarých lidských zubech dlouho sváděly k jednoduchému příběhu: lidé si čistili zuby párátky už velmi hluboko v pravěku. Studie publikovaná v roce 2025 v časopise American Journal of Biological Anthropology tento příběh nezahazuje, ale výrazně zpřesňuje. Ian Towle a jeho kolegové prozkoumali 531 divokých primátů ze 27 žijících i vyhynulých taxonů antropoidních primátů a zjistili, že rýhám po párátku podobné léze se mohou objevit i u nelidských primátů. To neznamená, že dávní lidé párátka nepoužívali. Znamená to, že samotná rýha nestačí jako důkaz jednoho z nejstarších lidských návyků.

Autoři se zaměřili na nekariézní cervikální léze, tedy ztrátu zubní tkáně poblíž krčku zubu, která nevznikla kazem. U lidí se v této souvislosti často mluví o dvou typech stop. „Rýhy po párátku“ bývají lokální, často do tvaru písmene U, s jemnými vnitřními čárami, jako by se povrchu opakovaně dotýkal abrazivní materiál. Abfrakční léze jsou hlubší klínovité zářezy u dásně, běžné v moderní stomatologii a spojované s kombinací napětí, obrušování a eroze. Otázka zněla, zda podobné stopy existují u divokých primátů, kteří nepoužívají kartáčky, nechodí k zubaři a nežijí moderní stravou.

Vzorek byl na podobný srovnávací výzkum rozsáhlý: 531 jedinců, 27 taxonů a kombinace současných i fosilních antropoidních primátů. Výzkumníci použili makroskopické posouzení i zobrazovací metody, včetně stereomikroskopie, konfokální laserové mikroskopie, ruční digitální mikroskopie a trojrozměrné analýzy ztráty tkáně. Nekariézní cervikální léze našli u 21 jedinců, tedy asi u čtyř procent vzorku. Nebyly však všechny stejné. Některé byly lokální, do tvaru U a s rovnoběžnými rýhami, což odpovídá pravidelnému kontaktu s abrazivním materiálem. Jiné byly hladší a mělčí, podél ustupující dásně, a mohly vznikat více procesy včetně kyselé eroze.

Pro archeologii je to důležité, protože často čte velmi malé stopy. Kamenný nástroj se vykládá podle opotřebení hrany, kost podle řezných stop a zub podle škrábanců, důlků nebo rýh. Stopu však nelze automaticky přeložit na chování, dokud se neotestují jiné způsoby jejího vzniku. Jestliže divocí primáti mohou vytvořit rýhám podobné léze i bez lidských párátek, musí se staré lidské zuby číst opatrněji. Rýha může být důkazem pravidelného čištění nebo šťourání, pokud tomu odpovídá tvar, poloha, mikroskopické stopy i archeologický kontext. Sama o sobě však nestačí.


Druhý výsledek studie působí téměř opačně. Autoři u divokých primátů nenašli abfrakční léze. Tato nepřítomnost podporuje názor, že abfrakce, alespoň v běžné moderní podobě, může souviset se současnými lidskými podmínkami více než s univerzální vlastností primátích zubů. Roli mohou hrát moderní jídelníček, hygienické pomůcky, stomatologická péče, skřípání zubů, kyselé prostředí i delší zachování zubů v ústech. Smyslem však není najít jediného viníka. Smyslem je mít srovnávací základnu. Bez ní by vědci mohli promítat moderní zkušenost do hluboké minulosti.


I tato práce má hranice. Muzejní a fosilní vzorky nejsou rovnoměrné, povrch zubů se zachovává různě a čtyřprocentní výskyt lézí u divokých primátů nevysvětluje každou rýhu v lidských fosiliích. Studie také netvrdí, že lidé nepoužívali dřívka, vlákna nebo jiné pomůcky v ústech velmi dávno. Zužuje pouze jistotu tvrzení. Nejsilnější výklady budou spojovat tvar rýhy, mikroskopické opotřebení, případné zbytky materiálu, polohu na zubu, vzorce v populaci i kulturní kontext.

Praktický závěr je vědecký: známý příběh o lidském původu se zlepšil, protože badatelé pohlédli stranou, k jiným primátům. Když se ptáme, co dokážou nelidské zuby v přirozených podmínkách, získává archeologie čistší srovnání pro čtení starých lidských úst. Místo úhledné anekdoty dostáváme lepší metodu. To je možná méně nápadné než tvrzení o „nejstarším zvyku“, ale pro budoucí nálezy je to užitečnější: rýha pak nebude jen existovat, ale bude možné přesněji říci, proč tam nejspíš je.